Procesní myšlení odkrývá mnoho oblastí, ve kterých si necheme přiznat, že máme velmi a velmi co zlepšovat. Záhy zjistíme, že strategie je vágní, obecná, téměr nikdo ji nezná (jak by také mohl, když reálně neexistuje) a nikdo v organizaci není skutečně odměnován na základě jeho/její přidané hodnoty. Organizační struktura je fuknční, liniová, rigidní a blokuje tok znalostí i procesů. Procesy jsou popsané v šanonech ve skříni a tím to končí. Kola di-vizí, od-dělení, od-borů, ú-seků se točí dál. Znalosti nesdílíme a chráníme jako pilulku poslední záchrany před interními konkurenty. Technologie svou povahou i rozložením odpovídají funkční / linové organizační struktuře. Co bylo řečení o ní, platí i pro systémy.
Procesní myšlení je proto velmi a velmi nebezpečné. Odhaluje bez kompromisů veškerou neefektivitu, kterou organizace doslova přetékají. Primárním zdrojem neefektivity jsou lidé a jejich myšlení. Pokud pomýšlíme na úklid, začněme právě zde.
Aktuálně probíhající ochlazení světové ekonomiky můžeme pozorovat jako konec existence mnoha firem, miliony lidí bez práce, prázdné budovy po mizejících bankách v centrech měst, narůstající kriminalitu, zvyšující se počet lidí bez domova na ulicích, překotnou snahu obchodníků prodat své draze nakoupené zboží s minimální ztrátou, experty volající po oživení poptávky, vlády vytvářející záchranné balíčky.
Máme tak možnost se opět poučit o jedné ze základních matematických pravd: něco je vždy za něco. Někdy se může zdát, že vlády tuto pravdu nechápou: sociální dávky včetně podpor v nezaměstnanosti jsou vypláceny „za nic“, vysoké školství je zdarma, při výpovědi z pracovního poměru dostane zaměstnanec odstupné … . Komerční sektor nezůstává pozadu: prodává s využitím sofistikovaných marketingových nástrojů vše, co lze, komu lze s příslibem, že „na to má“. Faktem je, že na to převážná většina dlužníků (hypotečních, půjčkových, úvěrových, leasingových, a jiných) reálně nemá a neměla ani v době, kdy je o tom přesvědčili finanční chorobně žraví dravci. Jak stát tak i komerční firmy často pracují s představou, že „něco je za nic“. Je to představa iluzorní, neboť kauzalita znamená vždy „něco za něco“. Pokud se tváříme, že je možné mít „něco za nic“, pak výsledky jsou přesně takové, jako dnes vidíme kolem sebe: dlouhodobě nezaměstnaní, kteří dávno ztratili pracovní návyky a budou státní kasu a tím tedy každého z nás stát další desítky miliard ročně, lidé bez odpovědnosti a schopnosti reálně domyslet, na co vlastně mají a co si vzhledem ke svým schopnostem a příjmům mohou dovolit.
Jak se tedy můžeme poučit? Vždy uplatňovat pravidlo něco za něco v pozitivním smyslu. Nezaměstnaní ať si své dávky zaslouží prací na státních nebo municipálních projektech. Zaměstnanci ať si svou mzdu zaslouží skutečnou přidanou hodnotou pro své zaměstnavatele a ne jen počtem hodin strávených v práci. Konec sociální síti? Nikoli: jen to musí být síť rybářská a ne houpačka pro lenošení.